Konečná pro Sonderzug 206

Masové zločiny se obvykle neobejdou beze svědků. Platí to pro Lidice i Ležáky. Vypálení Lidic ostatně sami Němci vytrubovali do světa a z likvidace obce pořídili i spoustu filmového a fotografického materiálu. V případě hromadné vraždy v Mauthausenu se ale nacistům podařilo spáchat téměř dokonalý zločin: nepřežila ani jedna z obětí. Nevypovídal žádný přímý a věrohodný svědek zločinu. Těla popravených byla spálena v krematoriu a popel vysypán na smetiště tábora. Za přísně tajnou říšskou záležitostí tak zůstal jen jmenný seznam s identifikačními čísly vězňů a tzv. sterbeurkunde, úřední kartičky s oznámením o úmrtí, které se zpožděním několika měsíců došly pozůstalým.
„Za to, že jsem vůbec mohl natočit o těchto tajných exekucích film, vděčím především dvěma lidem,“ říká režisér Všelicha. „Za prvé archiváři Vojtovi Šustkovi, se kterým jsem delší dobu projekt připravoval, a potom badateli Jaroslavu Čvančarovi, který na základě seznamu popravených objížděl po mnoho let pozůstalé a z oněch kartiček, na kterých byl s německou důkladností uveden na minutu přesně čas úmrtí, postupně rekonstruoval pořadí a průběh poprav. Na jeho detektivní pátrání pak mohl ve filmu navázat bývalý vězeň Josef Klat, který se stal vlastně hlavním průvodcem po Pevnosti mrtvých, jak tehdy tomuto lágru říkali odsouzení.“
Josef Klat, původně vídeňský Čech, který nyní žije v Mariánských Lázních, sice také nebyl přímým svědkem této masové popravy spojené s heydrichiádou, jako trestanec zapřažený do káry ale dokázal v pekle tohoto koncentračního tábora přežít od roku 1942 až do osvobození Američany v roce 1945. „Mohu jen poděkovat osudu,“ dodává režisér, „že zachoval tohoto svědka těch nejrafinovanějších způsobů vraždění, které se v Mauthausenu odehrávaly, až do dnešních dnů v plné duševní svěžesti a že dokázal ve filmu vypovídat.“

Proč tajně a v Mauthausenu?
Už od prvních dnů výjimečného stavu, vyhlášeného okamžitě po útoku na Heydricha, byla městská nároží oblepena „krvavými“ vyhláškami se jmény popravených. Nedostatek popravišť rozhodně nešlo v té době protektorátu vytknout. Proč tedy bylo nutné 262 příbuzných a spolupracovníků parašutistů převážet k popravě do Horního Rakouska a učinit z exekuce přísně tajnou říšskou záležitost?
„Šlo vlastně o návrat k praktikám, které v protektorátu zavedl zastupující protektor Reinhard Heydrich,“ vysvětluje archivář Vojtěch Šustech. „Po dopadení parašutistů Němci rychle zjistili, že další zastrašování národa zveřejňováním jmen popravených je už kontraproduktivní, a tak se rychle vrátili k propagandě, kterou praktikoval před svou smrtí Heydrich. Tajně se popravovalo ještě víc než před tím, ale navenek se znovu budoval obraz pro Říši s pochopením pracujících Čechů, jejichž klid na práci nedokázal narušit ani zoufalý čin několika britských agentů.“
I výběr Mauthausenu jako místa exekucí byl podle Vojtěcha Šustka návratem k Heydrichovu odkazu. Chladný kamenný hrad v Horním Rakousku kousek od Lince se začal stavět v létě 1938 jako koncentrační tábor tzv. III. kategorie, to znamená vyhlazovací, a už na podzim téhož roku Heydrich rozhodl, že do Mauthausenu budou převáženi nenapravitelní političtí a kriminální zločinci. Na tuto pevnost nezapomněl ani jako zastupující říšský protektor a pobyt v ní rezervoval i příslušníkům protektorátu. „Dochoval se výnos hlavního úřadu říšské bezpečnosti, kde bylo stanoveno, že osoby odsouzené v protektorátu za politickou činnost mají být převáženy výhradně do koncentračního tábora Mauthasen,“ uvádí Vojtěch Šustek. Jelikož se podle Heydrichových direktiv postupovalo i po jeho smrti, čekala i na zatčené spolupracovníky a příbuzné parašutistů cesta do pevnosti smrti.

Z vlaku rovnou k „lékaři“
Dopoledne 23. října 1942 byl na malé nádraží v Bohušovicích nad Ohří přistaven zvláštní vlak č. 206 o pěti osobních vagónech třetí třídy. Za řevu esesáků do soupravy nastoupily v civilních šatech téměř tři stovky vězňů z blízkého Terezína. Naprostá většina z nich patřila mezi takzvané „parašutisty“. Tak se v Terezíně začalo říkat lidem, které do zdejší pevnosti převezlo gestapo z jiných věznic. Jejich společným znakem bylo, že se nějakým způsobem dostali do kontaktu se skutečnými parašutisty a jejich domácími spolupracovníky nebo byli jejich blízkými příbuznými.
Když se vlak dal do pohybu směrem na Prahu, seděla v něm opravdu pestrá společnost: 14 z původně několika set zatčených příslušníků rozvětvené rodiny Jana Kubiše, několik členů rodiny Valčíkovy, herečka Anna Letenská, teprve čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvezla zakrvácený velociped, na kterém z místa atentátu odjížděl Kubiš. Ve vlaku byla i manželka doktora Břetislava Lyčky, který Kubiše po atentátu ošetřoval, oční specialistka MUDr. Milada Frantová, která pečovala o jeho výbuchem bomby zraněné oko, a mnoho dalších. Ve zvláštním vlaku se vlastně potkalo mnoho starých známých a cesta mohla probíhat docela klidně, protože ani jeden z nich neznal její cíl, ani to, že všichni z této skupiny už byli odsouzeni k smrti. Aniž by jim to bylo oznámeno a mohli se před nějakým soudem hájit, rozsudky smrti jim podepsal už 29. září a 5. října 1942 stanný soud gestapa.
Po poledni dojel sonderzug no. 206 do Prahy, kde k němu připojili ještě jeden vagón s malou skupinou českých židů a politických vězňů, z nich někteří přežili a po válce mohli vypovědět o konci transportu. Podle vzpomínek účastníka ing. arch. Františka Rafaje, zaznamenaných v roce 1946, dorazil vlak do Mauthausenu v noci na 24. října. Přestože bylo už po půlnoci, čekal na osazenstvo vlaku na apelplatzu sám velitel koncetráku Franz Ziereis se svou suitou a každého ze skupiny „parašutistů“ si nechal představit. Některých se dokonce vyptával i na jejich civilní povolání. „Parašutisté“ potom byli podle svědectví odvedeni do sprch. Když je z nich asi po půl hodině vyváděli – mnohé už zkrvavené holemi kápů – za sousední budovu, zahlédl je František Rafaja naposledy.
Podle rekonstrukce popravy, kterou provedl badatel Jaroslav Čvančara, skončili „parašutisté“ v tvz. bunkru. Byly tam lavice, z tabulí na stěnách se každý mohl seznámit s táborovým řádem, z reproduktorů zněly německé šlágry. Esesáci se tady pohybovali v bílých pláštích, aby ve vězních vyvolali dojem, že na ně čeká lékařská prohlídka. Jako první k ní byla předvolána MUDr. Milada Frantová. Esesáka v bílém plášti zajímalo jen to, jestli má zlaté zuby nebo na těle nějaké anatomické zvláštnosti. Hned potom vězeňkyni už v poutech odvedli do další místnosti, kde měla být změřena a vyfotografována.
Ve dřevem obloženém koutě postavili doktorku před zařízení podobné velkému fotografickému přístroji a tady byla při předstíraném měření výšky přesně v 8.30 hodin přes dlouhou štěrbinu v aparátu zezadu střelena do týla. Přesně za dvě minuty už stojí u výškoměru Zdeňka Bočková, manželka divizního generála Bohumila Bočka. V dvouminutových intervalech to jde dál. Podle pátrání Jaroslava Čvačary byla tímto způsobem v 10. 56 popravena herečka Anna Letenská a v 11.12 i čtrnáctiletá Jindřiška Nováková.
Do oběda je tak zastřeleno 135 žen. Pak rychle nastupují muži, protože celá záležitost musela být ukončena do
18 hodin, než se do tábora vrátí pracovní komanda z okolí. Jako první jde na popravu nic netušící soustružník z Prahy Karel Olšanský pod číslem 1169. Za ním Emil Valčík, Josef Kolařík, Rudolf Kubiš a František Kubiš, otec Jana Kubiše. Po něm následuje Jan Valčík, také otec parašutisty. Ten je popraven právě na své 62. narozeniny. Během necelých deseti hodin je tímto způsobem v Mauthausenu povražděno ranou do týla celkem
135 žen a 127 mužů, dohromady 262 lidí.
„Po tři následující dny byli jsme svědky, jak z vysokého komína nad zděnou sousední budovou šlehaly plameny doplňované mraky kouře. Na užaslé a naléhavé naše zraky bylo nám vedoucími bloku ukázáním palce, kývnutím hlavy a slovy ,vaši kamarádi‘ odpovězeno“, zakončil svoje svědectví ing. Rafaja.

Místo kulky plyn
„Naší svatou povinností je usmířit jeho smrt,“ pronesl temně Heinrich Himmler nad rakví Reinharda Heydricha. Další krevní msta byla vykonána, ale bohové ve zvrácené Himmlerově fantazii stále spokojeni nebyli. Dne 26. ledna 1943 popraveno dalších 30 Čechů. „Do první skupiny povražděných vybralo gestapo ty z jejich hlediska méně důležité příslušníky odboje. Při druhé masové popravě poslali Němci na smrt už tzv. velké ryby, které nedokázali pro své záměry dál využít,“ podotýká Vojtěch Šustek. Před vraždící výškoměr tak předstoupil například manžel Letenské sokolský odbojář ing. Vladislav Čaloun, kapitán Karel Pavlík z okruhu legendárního škpt. Václava Morávka i neohrožený spolupracovník skupiny Anthropoid Oldřich Frolík.
Na ženy nečekala tentokrát kulka, ale jiná lest. Dostaly do ruky ručník a mýdlo a místo do sprchy byly zahnány do plynové komory. Jaroslav Čvančara to zjistil podle toho, že čas na jejich úmrtních listech je totožný – 16.15 hod. Z početné skupiny tzv. parašutistů tak zůstal jediný – vůdčí osobnost domácího sokolského odboje František Pecháček. Toho nacisté poslali na smrt v plynové komoře až
3. února 1944.
„Natáčel jsem v Mauthausenu tři roky po sobě,“ uzavírá režisér Zdeněk Všelicha. „Ve filmu vzpomínají na své rodiče i děti tehdejších obětí, které byly až do konce války internovány. Některé se odhodlaly navštívit Mauthausen až po mnoha letech. Hrůza, která dodnes vydechuje z toho místa, se odráží i v jejich tvářích. Na své rodiče, kteří v Mauthausenu 24. října 1942 také zahynuli, vzpomínala i paní Moravcová. Říkala, že nakonec bylo vlastně štěstí, že smrt přišla tak rychle a nečekalo na ně strašné týrání a mučení, které tam zažili jiní.

Původní článek naleznete zde